Napsali o nás: Žena, co umí číst v mapách

Mnohé zlé jazyky tvrdí, že žena a mapa jdou k sobě zhruba stejně jako žena a volant nebo boxerské rukavice. A představují si našminkovanou blondýnu v podpatcích uprostřed lesa, jak v nalakovaných prstících opatrně třímá papír s barevnými klikyháky, do nějž nevěřícně zírá a s co nejsladším úsměvem se ptá kolemjdoucích na cestu.

Aktuální číslo časopisu Cykloturistika přináší rozhovor se Zuzkou Karlíkovou, šéfkartografkou závodu ORIENT EXPRESS, která toto tvrzení vyvrací z kořenů. Přečtěte si nekrácenou verzi celého rozhovoru.

Jak ses dostala ke kartografii?
Jo až takhle? (smích). Tak klasicky, jak to většinou bývá, každá veliká vášeň začíná v dětství, a mně se odmalička prostě líbily mapy. Takovým základním podnětem byla tatínkova krabice s orientačními mapami, který sice orienťák neběhal, ale dostával je darem od kamarádů sportovců. Dalším zlomovým bodem byla tehdy populární akce Kufrování s Dominem. Tam jsem se jednou s taťkou přihlásila, on se mrkl na mapu okem starého Zlíňáka, strčil si ji do kapsy a vyrazili jsme a za celou cestu mapu nevytáhli. „No to je ale pěkná nuda,“ řekla jsem si a tím pro mě na dlouho kouzlo orienťáku pominulo. Láska k mapám ale přetrvala.

Šla jsi potom nějak za mapami cílevědomě? Jedničky ze zeměpisu, maturita a tak?
Na základce ani ne, začalo se to lámat někde kolem šestnácti, kdy jsem si na gymnáziu začala vybírat na zeměpis specializované semináře. Původně jsem ani nechtěla studovat kartografii, jako spíš geografii. Kartografie mě oslovila pak až na vysoké škole v rámci specializovaných předmětů.

Pojďme na to z druhé stránky věci, jak ses dostala k ježdění na kole po lese? Holky většinou na kole tak maximálně na plovárnu, ty ses vrhla do bahna a dřiny…
Kolo je taky moje tradiční záliba už od dětství, kdy jsem na něm moc ráda lítala kolem baráku. Později jsem měla po rodičích favorita, ale ten mě bavil čím dál méně. Když jsem si začala  při gymplu přivydělávat na brigádách, byla zrovna doba, kdy se tady v obchodech začala objevovat horská kola. Na nich začali jezdit mí kamarádi a také Michal, můj nynější manžel. A tak, když jsem měla našetřeno, koupila jsem si prvního bika. S ním jsem pak rychle poznala, že je mnohem zábavnější jezdit po lese než na silnici.

Pak jsi začala navštěvovat různé hobby závody… co tě k nim přivedlo?
Přemýšlím, který byl první maraton, který jsme jeli… No prostě všechno má svůj vývoj. Jezdíš si takhle na kole po lese a říkáš si, že to chce nějakou změnu, že by se to mohlo někam posunout. Tehdy zrovna začaly vznikat závody pro širokou veřejnost, nejen pro ty opravdové namakance. A na Smraďavce, kde má teta chatu, se v té době jel Juvacyklo maraton po Chřibech, tak jsme se tam s Michalem přihlásili. Pak jsme se s kamarády hecovali, kdo dá místní fenomén, maraton Drásal. Přeci jenom, je to 120 km terénem. A nakonec jsem jej jela několikrát.

Od maratonů jsi přešla k MTBO. Opět touha po posunu?
Ano, postup je pořád stejný. Jezdíš maratony 4, 5 let a pak si říkáš, chtělo by to zkusit něco jiného. Navíc, nejsem úplně soutěživý typ, který by dřel každý den, aby se dostal aspoň do první stovky. Jezdit na kole mě baví, ale nechci tomu obětovat veškerý svůj volný čas, mám spoustu dalších zálib. Objeli jsme spoustu zajímavých závodů, každý rok vypíchli něco nového, nicméně začaly nám vadit „neduhy“ maratonů – stále stejné tratě a hlavně stoupající účast závodníků. Jezdí se ve stále větším chumlu více či méně zapálených účastníků, no a ti více zapálení bývají občas až nepříjemní a agresivní. K tomu přibylo působení kolegy orienťáka Aleše Linharta a dalších kamarádů, ať zkusíme MTBO. Jako první jsme vyzkoušeli Ruskou Ruletu, což byl orientační závod dvojic podle turistické mapy. Docela se nám dařilo a hodně nás to bavilo. Bylo to uplně něco jiného a napadlo nás, proč si nevyzkoušet i klasické MTBO, tedy závod jednotlivců podle orienťácké speciálky.

Podle Zuzčiny mapy pro první ročník ORIENT EXPRESSu se jelo i Mistrovství ČR v MTBO sprintu

Nyní jsi hlavní kartografkou závodu Orient Express. Předcházela této zkušenosti, tedy kromě tvé profesionální činnosti, i nějaká jiná, osobní mapařská činnost?
Ve velkých měřítkách, jaké se používají pro orientační běh a MTBO, jsem nikdy sama mapy nedělala. Nicméně vzhledem k firmě, kde pracuji, kterou založili orienťáci a kde plno orienťáků stále pracuje, to pro mě nebyla žádná novinka.Velmi často jsme problematiku těchto map řešili. Mapování pro orientační běh mě ale technicky zajímalo, tak jsem se zúčastnila speciálního školení kartografů. Což je akce primárně pro členy orienťáckých oddílů, kteří vůbec nemusejí mít klasické kartografické vzdělání, ani zkušenosti s tvorbou map. Lektoři tam vysvětlují základy potřebného softwaru i mapování v terénu, prostě jak nakreslit mapu na čistý papír. To nicméně není úplně případ map pro MTBO, ale pro pochopení podstaty to je důležité.

Jaký je vlastně postup při výrobě mapy pro MTBO?
V první fázi je rozhodnutí, kde závod uspořádat. Pěkných míst pro závodění je spousta, zmapovaných oblastí je ovšem nepoměrně méně. Může se stát, že se ti někde natolik líbí, že se rozhodneš mapu nakreslit zgruntu. To ovšem není práce pro kohokoli, je neskutečně časově náročná a zpravidla se jí zabývají profesionálové z řad orientačních běžců, které to živí a mají na to čas. Ve výsledku se ovšem musí počítat s poměrně dost vysokými finančními náklady. My na to jdeme druhou, mnohem běžnější cestou, hledáme místo závodu podle výběru již hotových map pro orientační běh. Mapy získáme od místních oddílů OB, můžou být klidně i několik let staré, s nimi jedeme do terénu a aktualizujeme je. Obnáší to sice méně práce v lese, jelikož základní kresbu mapy již máme, ale o to více času strávíme u počítače, jelikož mapy většinou nejsou georeferencované. Topologie mapy je správná, ale na mnoha místech se taková mapa rozjíždí a je nepřesná. Je důležité ji opravit pro to, aby s mapou seděla GPS, na kterou si případně závod nahráváme. Roli hraje také velikost mapy. Aby byl MTBO závod kvalitní, je potřeba mít zmapovaný poměrně velký kus krajiny, což obnáší spojování více mapových podkladů, které je velmi pracné. Jednodušší to mají velké orienťácké oddíly, které mají pěšáckou sekci, mají kartografii, zmapují si nový terén, na kterém uspořádají běžecké závody a rok na to si na tom bikeři udělají revizi cest a MTBO závody.

Jaký je tedy hlavní rozdíl mezi mapou pro OB a MTBO?
Mapa pro orientační cyklisty je jednodušší, je chudší o spoustu detailů, které potřebuje běžec k orientaci ve volném terénu. Vynechávají se hranice porostů, nerozlišují se různé typy porostů, vegetační  a přírodní detaily, skalky apod. Rozdíl je daný tím, že účastník MTBO závodu se podle pravidel může pohybovat pouze po cestách. Základem mapy je tedy cestní síť a správná klasifikace cest a pěšin. Když se člověk na kole orientuje podle toho, co je kolem cesty, pohybuje se mnohem rychleji než běžec a mnohé detaily krajiny ani nepostřehne.

Jaké používáte k mapování, teda k aktualizaci mapy, vybavení? Používáte GPSky?
Mapa je sice již po předchozí práci na PC připravená na mapování s GPS, nicméně běžné, a mnohdy i profesionální geodetické GPSky se v lese a v tomto detailu mapy nechovají korektně, odchylka je prostě příliš vysoká. Postup je takový, že se mapa nejprve referencuje podle leteckých snímků, upraví se jasně viditelné detaily, tj. průběhy cest, paseky a podobně a pak se jde do terénu, kde začíná ta hlavní práce. Je potřeba všechny cesty projezdit, zkontrolovat, zda nějaké nepřibyly (ortofotomapy nebývají vždy úplně aktuální) a ověřit stav porostů, tedy hranice lesa a pasek. Když všechno sedí, klasifikují se kategorie cest, které jsou pro MTBO čtyři a definují rychlost sjízdnosti.

GPS nepoužíváte, jak tedy zakreslíte novou cestu, která není na fotomapě a najdete ji při terénním průzkumu?
Nové cesty orienťáci zakreslují pomocí azimutů a krokování, čímž se vracíme vůbec k základům mapování. Správný orienťácký kartograf má změřenou délku svého kroku, tzv. „normokrok“, kterým měří vzdálenost. Na buzole naměří azimut, odkrokuje úsek v daném úhlu, zakreslí, opět změří úhel cesty, krokuje a tak dále. Když třeba zaměřuje nějaký lesík, tak pokud správně měří a krokuje, musí se na mapě dostat do výchozího bodu. To ale není úplně případ MTBO map, tam se spíš kombinuje azimut s odhadem vzdálenosti. Hlavně musejí sedět křižovatky, ty jsou pro MTBO závodníka nejdůležitější. Když přijede na křižovatku o pěti cestách, musí mít na mapě také křižovatku pěti cest. Důležité jsou také náběhové úhly cest do křižovatky. Tohle všechno ale umí zakreslit jen kartograf, který má zkušenost se závoděním samotným a ví, co závodník v mapě potřebuje.

Kolik máš pod sebou lidí jako šéfkartografka?
Kdybych měla říct ideální variantu, tak podle mě je nejlepší, když celou mapu vytvoří jeden člověk.

Takže neplatí, čím víc lidí, tím lépe?
Myslím si, že ne. Když to celé udělá jeden člověk, tak ta mapa má jeden jasný rukopis. Nejen co se týká klasifikace cest. Jeden člověk zná celý mapovaný prostor a podle toho se rozhodne, která cesta je nejhorší, která nejkvalitnější, prostě si určí vlastní měřítko kvality. Bohužel pro jednoho člověka je to obrovský objem práce, časově nerealizovatelný. Takže v praxi mapují všichni aktivní členové oddílu, kteří se účastní MTBO závodů, s tím, že před začátkem mapování se společně v terénu provede jakýsi brainstorming a stanoví se jednotná klasifikace povrchů. Většinou se ale v tom lese všichni pohádáme (smích), prostě hned na první schůzce se projeví, jak můžou být názory na mapování různé. Co by jeden ani nekreslil do mapy, to druhý považuje za krásně sjízdnou cestu a naopak. Když se tedy nakonec dojde k nějakému kompromisu, rozdělí se prostor na úseky, za které jednotliví mapaři odpovídají. Každý své změny zakreslí do poznámek a následně se mnou zapracuje do hlavní mapy.

Dochází pak k celkové kontrole, kdy si projedeš jako šéf kompletní mapu?
Po tomto zpracování je mapa v jakémsi základním tvaru, je v bikovém klíči, s klasifikací povrchů, a přechází do rukou stavitele trati.To je člověk, který vymýšlí rozmístění kontrol pro jednotlivé závodní kategorie. Když jsou v mapě zakresleny kontroly, celé to projíždí více lidí včetně mě a přicházíme na různé nesrovnalosti, které se musejí doupravit. I když mám hlavní slovo já, domlouvá se na tom víc lidí, je to takový celkem demokratický proces.

Kolik ročníků závodu máš za sebou v této funkci?
Co se týká MTBO, chystáme vlastně druhý závod. Vloni to bylo proloženo tzv. adventure závodem, který se jel na klasické turistické mapě 1:50 000. Tu jsme projížděli až poté, co stavitel rozmístil kontroly. S turistickou padesátkou je mnohem míň práce, není tak podrobná, stačí vlastně jen zkontrolovat místní detaily.

Ve své cyklo kariéře se stále někam posouváš, jak to vidíš s dalším postupem?
K hospodskému kolu (smích). Jak jsi mluvil o tom, proč jako jiné holky nejezdím po městě, tak to bude asi ta poslední meta. Už jsem doma naznačila, že bych na kolo ráda nějaký košíček, se kterým bych jezdila na trh pro zeleninu. Ale vážně… Někdo potřebuje k motivaci vyhrávat, stát na té bedně, a mnohdy stačí jen trochu zabrat a výsledky se dostaví. Mě prostě jen baví jezdit na kole s mapou. Ač jsem v práci s mapami v kontaktu denně, paradoxně si u toho krásně odpočinu. Na běžném cyklovýletě je nebezpečí, že se člověku začnou honit hlavou různé, i nepříjemné myšlenky, při závodění s mapou na tohle prostě není čas.


foto: Archiv Zuzky
připravil: Michal Stupka

ČASOPIS CYKLOTURISTIKA 5/2013: